Co je Sázka na svobodu Jiřího Přibáně?

PŘIBÁŇ, Jiří. Sázka na svobodu. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2024. ISBN 978-80-246-5802-5.

Především text důsledně argumentující a názorový – v čemž spočívá jeho rétorická síla i váhání, ale o tom později v souvislosti se stylem.

Tak především je kronikou. Umožňuje ohlédnout se za aktualitou, na níž Přibáňovy texty reagovaly, a díky tomu můžeme rekonstruovat posledních patnáct let společenského pohybu. Znovu vidíme dobově klíčová témata, která byla vnímána jako stavební kameny naší budoucnosti (tedy současnosti, kterou nyní žijeme) a uvědomit si, jejich skutečný význam. 

A tady je třeba zdůraznit první důležitý charakter Přibáňových „aktualit“. Ony jsou vlastně důsledně neaktualizující. Přibáň ve skutečnosti upírá oněm událostem právo na to, být jedinečnou aktualitou, a to tím, že je vřazuje do historické a myšlenkové zkušenosti. Každá jednotlivá událost je pro něj jako vztahový důsledek projevem obecnějšího principu, který odkazuje na trvalé hybné procesy společnosti. Určena jakoukoliv rétorikou, jakoukoliv ideologií, zaštítěna jakýmkoliv hodnotovým manuálem, je aktualita vždy jen výsledkem principiálních vztahů v systému, které jsou konkretizovány místem a časem, ale koření v něčem, co bychom mohli nazvat antropologickou konstantou. A to je důvod, proč má v této podobě Přibáňovo psaní blízko ke kulturní či sociální antropologii. Jeho texty jsou pak vlastně záznamy z terénního výzkumu.

Ta kniha však není jen kronikou či záznamem terénního výzkumu, je svým způsobem i confiteor. Zpovědí. Umožňuje sledovat Přibáně v čase a zjišťovat kontury jeho vývoje. Tedy v tomto případě spíše nevývoje. Ta kniha ukazuje Přibáně v tom dlouhém období jako pozoruhodně konzistentního. Skoro bychom měli říci charakterově a názorově vyhraněného. Ačkoliv se jeho myšlení neodehrává ve vypjaté bipolaritě a ačkoliv často pléduje pro rozmanitost a respektování druhého, je v nich pevně přítomen systém vztahů (chtěl bych říci hodnot, ale s tímto slovem mám problém. Proč, to se pokusím vysvětlit za chvíli) – tedy v jeho textech (postojích) je pevně přítomen jak respekt, tak i odmítnutí. Skoro bych mohl říci, že Jiří Přibáň to má hodnotově jasně srovnané. Kdybych jen neměl takový problém se slovem hodnota.

Přibáňovo vnímání je důsledně vedeno potřebou vnímání mnohoznačnosti světa. Nespokojuje se s jednoduchým úsudkem, ale pokouší se rekonstruovat multiperspektivní motivace. Tato pluralizace skutečnosti, která nemá nic společného s relativizací, je dalším důležitým okamžikem Přibáňova psaní.

Ta kniha je skvěle rejstříkována. Rozdělena do přehledných kapitol konstruuje klíčové principy Přibáňova myšlenkového a hodnotového (zase to slovo, omlouvám se za ně, vidím, že se k němu už brzy budu muset vrátit) tedy umožňuje rozpoznat klíčové principy autorova myšlenkového světa. Vedle pojmu svoboda, etika, ústavnost, pluralita, demokracie – konstruuje pojem, který je těmto jednotlivým nadřazen a integruje je. Tím pojmem je Evropa či Evropská Unie. Nevím, jestli je Jiří Přibáň evropským pragmatikem či evropským idealistou – a je mi to jedno. Vidím však, že věří základnímu důvodu existence Evropy, že věří ve smysl Evropské unie. A tuto víru s ním při čtení rád sdílím.

Stylově je kniha výkladově pevně svázána a za tímto stylem je vidět zkušeného právníka. Přibáň je tu v roli obhájce, a pečlivě si připravuje svoji řeč (ať už bude o senátu, střední Evropě, ústavě, demokracii), či žalobce (chystá-li se na důkazní řízení ve věci války, brexitu, populismu, totalitarismu a dalších). Pečlivě studuje kazuistiky a odvolává se na ně (jeho oblíbenými soudními autoritami, jejichž díla studuje podobně jako Sbírky soudních nálezů a usnesení, jsou vedle Václav Bělohradského či Petra Pitharta sociologové, historici, filozofové, ale i spisovatelé, básníci a dramatici – už to ukazuje, že Přibáň není a nechce být technokratem). 

Své čtenáře má Přibáň rád, ale současně je na ně náročný. Vyžaduje po nich pomalé a pečlivé, tedy přemýšlivé a uvážlivé čtení. A neulehčuje jim to ani intertextovými odkazy, které je třeba jen často respektovat, nechcete-li ověřovat kontextuální význam výroku Arendtové, Brocha či Patočky četbou jejich vlastních statí. A věřte mi, že nechcete, na to je Přibáňova kauza příliš zajímavá a jen neradi byste od ní odbíhali. 

Názorovou přesvědčivost zaručuje na stylové rovině minimum otazníků, a přesto není možné říci, že by se Přibáňovo myšlení stávalo myšlením autoritářským. Zde se totiž ukazuje, že Přibáň umí psát esejem. A umí-li psát esejem, umí myslet psaním. Psaní je pro něj živým aktem myšlení. A to je další podstatný rys Přibáňova textu. A právě tady se také může formovat náš nesouhlas či souhlas, který, ačkoliv text Přibáňových esejů nemá charakteristické rysy dialogického textu, je Přibáňovým stylovým horizontem vyvoláván. 

A teď už jen k těm hodnotám. On totiž s nimi má Jiří Přibáň problém. On jim nedůvěřuje, a přesto je potřebuje. Je k nim skeptický, a přesto je konstruuje. Jen díky tomu může vzniknout na první pohled aporie, tedy dramaticky nesmiřitelný rozpor, mezi výrokem na straně 109 a na straně 344.

Cituji stranu 109: „Tyto a mnohé další příklady jen dokazují, že hodnoty jsou příliš konfliktní, nestabilní a časově proměnlivé, než aby se mohly stát normativním základem moderní společnosti.“ A strana 344: „Friedrich von Hayek v knize Ústava svobody kdysi zformuloval důležitou větu: „Svoboda není jen jedna z mnoha hodnot, ale zdroj a podmínka většiny morálních hodnot." S tím musí souhlasit každý liberál. (…) Nedodal však, že fungující společnost předpokládá také cosi dalšího: totiž vzájemnou solidaritu a politickou sounáležitost, z nichž jediných se svoboda může zrodit, a lze ji tak současně považovat za nezaručenou sázku i zaručenou hodnotu.“ 

Takže hodnoty důsledně ne a důsledně ano?

Třeba tuto aporii při pečlivém čtení pochopím. Jiřímu Přibáňovi však děkuji nejenom za její tematizaci, ale i za cenou lekci z myšlení. Tím totiž ve skutečnosti jeho kniha Sázka na svobodu je.